HISTORIE OBCE

BOČ (Obec Boč s částí Smilov a Malý Hrzín).

Název obce: Boč
Německý název obce: Wotsch
Souřadnice: 50°21'33.31"N 13°4'55.73"E

 

Mezi Stráží a Kláštercem při ústí Bočského potoka do Ohře, leží v nadmořské výšce 332m toto staré sídlo, kdysi největší vorařské středisko kraje. Podle sčítání v r. 1930 měla obec 43 domů a 275 obyvatelů. Od r. 1758 zde byla farnost s kostelem sv. Mikuláše, nově vystavěným v letech 1874/75. K farnosti byly připojeny obce Malý Hrzín, Smilov, Srní, Hrachová a Himlštejn. V obci byla dvoutřídní obecná škola, poštovní úřad byl ve Stráži. Od r. 1935 má vlastní železniční zastávku. Obyvatelstvo dohromady tvořili sedláci, domkáři a řemeslníci. Výnos polností byl nevalný (zemědělská cena hektaru: 950 RM), mimo to polovina katastru obce byl les a kvalitní ovocné sady. Byly zde dvě pily. Tři hostince (v každém 10 lůžek), které zvyšovaly cizinecký ruch s bohatými možnostmi výletů. Obec má spádový vodovod a od roku 1938 byla plně elektrifikována.
K dějinám: Pravděpodobně od r. 1250, kdy při své kolonizační činnosti benediktini kláštera Postelberg založili Klášterec jako svoji pobočku, obsazovali také okolí proti proudu Ohře. Podle listiny z r. 1292 nechali osvobodit Boč z pravomoci soudu v Lokti. Jejich dílem je také založení vesnic Malý Hrzín, Srní, Ondřejov, Smilov a Hrachová. Následně se tohoto majetku (Boč a příslušné vesnice) vzdali a 17. října 1357 jej vyměnili za zboží (majetek) Libočany u Žatce. Již r. 1350 je zde byla fara s kostelem. K roku 1547 bylo obci doloženo clo ze dřeva (plaveného po vodě), „řádný přístav pro dřevo“ (Stocklöw): od r. 1790 vorařství upadá, po r. 1850 úplně ustalo (výstavba železnice). Od r. 1573 je po ruce křestní matrika. Roku 1639 byla obec vypálena Švédy. Po třicetileté válce v urbáři (daňovém soupisu) z roku 1649 je zapsáno: 5 sedláků, 9 zahradníků, 4 domkáři. V roce 1846 je zde : 35 domů s 210 obyvateli (místní historie v Blatné [Blattinnern] ).

BOČ
Langhans

Mezi Stráží a Kláštercem, při ústí od severu stékajícího Bočského potoka do Ohře leží v n.v. 332m na severním břehu Ohře tato stará osada, kdysi nejvýznamnější vorařské místo okresu. Mohutná úbočí Krušných hor zde silně stlačila úzké zlomové údolí Ohře a ponechala jen málo místa pro ves a polnosti. Volně seskupené statky kolem výběžku vrchu, který je korunován kostelem, farou a školou.
Ves, tvořící jednu politickou obec s Malým Hrzínem (112 obyvatel) a Smilovem (147 ob.), měla sama (podle sčítání v roce 1930) 43 domů s 257 obyvateli a byla místem a živobytím pro mnoho lidí. Od roku 1758 byla opět farností (před tím náležela k Okounovu). Kostel zasvěcený sv. Mikoláši byl v letech 1874 až 75 nově vystavěn. Při tom byl zrušen románský kostelík se stylovým portálem a v návaznos ti je nový kostele postaven v novorománském stylu. Ke kostelu patřily vesnice: Malý Hrzín, Smilov, Srní, Hrachová a Himlštejn. Dřevěná stavba fary byla v roce 1793 chatrná.
V místě byla dvoutřídní obecná škola (v r. 1936 měla 75 žáků; vrchní učitel byl Albin Heinrich, učitel Josef Kobe, učitelka ručních prací Marie Schmidt), pod školu spadaly obce Smilov, Malý Hrzín a tři domy z Himlštejna. Roku 1786 dřevěná škola vyhořela a byla nahrazena zděnou stavbou.
Boč patřila pod poštovní úřad ve Stráži. V léta 1935 dostala svou vlastní železniční zastávku.
Obyvatelstvo se skládalo z domkářů, sedláků a řemeslníků. Pole měla mírný přiměřený výnos, hektar pole měl hospodářskou cenu 950 RM. K tomu byla skoro polovina z 361 hektarů celkového obecního katastru zalesněna (1904 to byla 161 ha). Jen třetina byla vykazována jako orná půda. Za zmínku stojí ještě sadařství. Z živnostní ků ještě podnikali: dvě pily (Leopold Döllner, Johann Melzer), jeden pekař, dva řezníci, dva obchody. Mimořádně tiché a krásné místo umožňovalo dodatečnou možnost výdělku s rostoucím návštěvnickým ruchem (tři hostince po 10 postelích, hromadné tábořiště a privátní ubytování). Obec má spádový vodovod, úplná elektrizace byla dokončena v létě 1938.
O historickém vývoji lze říci následující: podle Schütze jde původně o Slovany založené sídlo, které - a to je neobvyklé - k roku 1055 jako „v úbočí (in bosche)“ (podle Erben Reg. 1. 53) a „in boste“ (podle Ant. Jirišek, Topogr. 13), dále roku 1292 zabrané jako BOTSCH (Edler Reg. III. 676). (Další údaje o vývoji jména obce: 1352 BOTCZ, 1361 BOCZE, 1369 BORCZ, 1365 BOOCZ, 1424 BACZ a 1547 jako WOTSHC). Schütz odvozuje vývoj jména od osobního Bošek. (Pro slovanský původ jména se vyslovuje také Stöcklow, strana 1, a také Langhammer, str. 9) .
Ve strážním vrchu (také strážní cestě) u Boče vidí Stocklöw doklad o za starých časů okolojdoucí „Franckou cestu“ (tehdy jen jako cestu pro soumary). K jejímu vedení poznamenává: „V Radošově se setkávají hlavní cesta „Erfurtská“ s „franckou“ stezkou. Tato cesta vedla z Erfurtu přes Kraslice dále krajinou dolů k Sedleci, pročež byla také nazývána „Sedleckou stezkou“ (via semita = soumaří stezka), na druhé straně se vinula od Prahy na Nové Strašecí a Kounov (Kunowa, Kounowa), do Pětipsů, a dále do Kadaně, sice později zrušené. Podobná cesta z roku 1490 ve směru od Hradce (Burgstadl) přes Želinu (Seelau) do Kadaně a odtud proti proudu řeky přes Rasovice (Roschwitz) na Kotvinu (Kettwa) a na Oslovice (Woslwitz, Waßlowitz), kde asi přecházela řeku přívozem a pokračovala po levém břehu Ohře přes Smilov a Boč do Stráže“. (Str. 267).
Kolonizační činnost v tehdy ještě nepříst upném údolí Ohře nad Kadaní připisujeme mnichům Benediktinům z velkého kláštera v Postoloprtech (POSTELBERG), (PORTA APOSTOLORUM, založeného r. 1121 a husity r. 1420 úplně zničeného). Mniši zal ožili kolem r. 1250 (podle Stocklöwa, podle Langhammera ještě dříve) - což není doloženo - na místě dnešního Klášterce (claustrellum = Klášterec) proboštství (podle Langhammera jsou zbytky zdí v thunovském parku). Bez uvedení pramenů píše Stocklöw dále: „V roztržkách krále Otakara II. s papežem Gregorem byly snad Postoloprty v roce 1277 zahrnuty do Kláštereckého panství; přesto Postoloprtům zůstala vesnice Boč. V roce 1292 nechal klášter v Postoloprtech vyvázat Boč z Loketského soudní moci a nechal přitom od krále o tom vystavit listinu.“ (Amtbezitk, str. 38).
Založení vesnic Malý Hrzín, Srní, Ondřejov, Smilov a Hrachová, které Stocklöw připisuje postoloprtským Benediktinům je nedoloženo (str. 95). K r. 1495 je Srní doloženo jako „horní Zelená (Grün)“ (1571: Poxgrün), Malý Hrzín jako „dolní Zelená (Grün)“ a Ondřejov jako „stará Zelená (Grün)“ (doloženo v Böhme, Mit.). Ostatně s ohledem na koncovku „grün“ - Meder uvádí vhodné vysvětlení: „Místní jména s „grün“ (v nářečí „de grie“, také ještě jako živé druhové jméno) jsou východním výběžkem velké krušnohorské skupiny místních jmen, s „grün“ běžná.“ (Heimatkunde Komotau).
Už za časů vlády císaře Karla IV. (1346-1378) byl jmenován protestantský farář při kostele v Boči. Po zbourání románského kostela, jehož vybudování je uváděno v první polovině 13. století (tedy 1200 - 1250), už tenkrát existovala fara (Stocklöw, Amtbezirk, str. 30 a Bezirk Kaaden, str. 288). Ještě během časů císaře Karla IV. je v jedné listině z r. 1357, že na majetku benediktinského proboštství v Boči bylo několik osad op uštěno a zpustošeno: Oewinow, Goczweynsdorf, Hamals a Dubczan (Stocklöw, str. 96). Myslíme, že se určitě jednalo pouze o samoty nebo jednotlivá sídla.
Podle listinných záznamů byl v letech 1543 - 65 „hospodář v Boči a u divokých slepic“, tak zní zápis, poddaný hraběte Šlika.
Podle Stocklöwa je dokazatelné podle listin, že r. 1547 bylo udělen poplatek za plavení dřeva (vorů) (str. 276). O počátcích plavby vorů říká: „Také údolí Ohře bylo od přírody zarostlé divokým lesem, a dokonce i dolů po řece se valila záplava lesů kolem břehů. Benediktinský klášter v Postoloprtech, kterému patřila významná oblast půdy u Boče, měl právo ne jenom bez poplatků dřevo plavit po Ohři, ale i v divokých lesích dřevo kácet, podél Ohře dolů až ke klášteru. Císař Karel IV. roku 1356 udělil klášteru toto právo (str. 143). Dříví pro vory přicházelo dolů z lesů okolo Srní a Malého Hrzína, bylo zde uskladněno, a obec Boč měla právo vybírat úrok za skladování. V zimě v obci pokácené dřevo leželo v takovém množství, že jak bylo řečeno, „od domu k domu zůstala jen úzká cesta k procházení.“ Stocklöw podotýká, proto bylo správné pro vory na Ohři, když v Boči vznikl „řádný dřevařský přístav“ (str. 145). Když na jaře stoupla voda v Ohři, začaly se tyto svázané kmeny plavit dolů.
Ale od r. 1790 se proslýchá, že vorařství ustupuje. A když oba velcí dodavatelé dřeva, Srní a Malý Hrzín od roku 1840 svoje dřevo výhodně prodávat do Saska, skladování v Boči viditelně končí, plavení a výdělky zcela odpadly. A když ve stejném století byla technicky dokončena stavba železnice údolím Ohře (otevření tratě v Listopadu r. 1871), vorařství skončilo úplně.
Okolo r. 1550, to je doba protestantismu, musela zde být ustanovena škola, protože se v písemnostech mluví o učiteli (viz Urbanstadt).
Od r. 1573 je vedena matrika narozených, podle ní byly k faře připojeny vesnice: Smilov, Ondřejov, Srní, Malý Hrzín, Hrachová, Stráž, Kamenné, Perštejn a Vykmanovský mlýn. Se začátkem třicetileté války stala se Boč pobočným místem Okounova.
Třicetiletá válka (1618 - 1648) neprošla tímto odlehlým krajem bez následků. V roce 1639 když byli v Kláštereckém zámku ubytováni Švédové, také obec Boč lehla popelem jejich přičiněním. Současně, jak poznamenává Stocklöw, panovalo v tomto roce pustošivé sucho: „Lidé utíkali do hlubokých lesů, obyvatelé Boče do lesů kolem Kyselky a jedli byliny, trávu, listí stromů a pod.“ (str. 22).
Rok po těchto hrozných požárech a vraždění, tedy v r. 1649, měla Boč podle urbáře 5 sedláků, 9 zahradníků a 4 domkáře (Urbanstadt).
Podle Berní ruly (daňového soupisu) z roku 1654 jsou uváděni následující domkáři (sedláci nejso u uvedeni): Gröschl, Höll, Rohling, Feigl, Glaser, Zewischel, Rohling, Schneider, Sommer, Scherling, Scherling, Schnmiedt, Zuth, Ehret, Erlt. Jako zahradník: Loth. Bez majetku: Fischer, Schröttl, Hergel. 
Za časů císaře Josefa II. (1765 - 90) měla Boč výrobnu sazí (viz příspěvek „Kolomazník“). Ještě v letech okolo 1820 byla zde výroba kolomazi (dehtárna) a huť na vitriol. Jedinou sklárnu připomíná jméno jedné lesní louky (Stocklöw, str. 150).
V Schallerově Topografii z r. 1787 čteme o vesnici vyjímečně podrobně pod heslem „Fideikommißherrschaft Klösterle“ (majitel: František Josef říšský pán z Thunu (Franz Joseph Reichsgraf von Thun)), „Boč, Wocž, s 32 čísly leží na Ohři, a je s farním kostelem zasvěceným sv. Mikoláši B., dříve spravovaný protestantským farářem z Okounova, od roku 1758 s vlastním duchovním pastýřem. Jmenovaná obec má odpradávna dodnes právo od cizích požadovat a vybà ­rat z uskladněného plavebního dříví, z každých 50 kusů jeden kus první velikosti jako náhradu.“ (Na začátku Schalle říká o Klášterci: „Patříval do poloviny 13. století benediktinskému klášteru v Postoloprtech, který zde podle všech názorů založili proboštství, od nějž současný Klášterec zdědil jméno. V roce 1277 včlenil král Přemysl Otakar II. s ostatními městy a zámky ta ké toto zboží do královské komory. Při této příležitosti vzalo za své také zde založené proboštství a dříve krátce sem povolaní duchovní byli nuceni se vrátit do svého hlavního kláštera.“ O poměrech, v nichž lidé na tomto panství žili říká Schaller dohromady: „Obživa zdejších venkovanů spočívá hlavně v paličkování krajek, pletení, nošení másla do Saska, dobrém sadařství a zcela nedařícím se hospodaření.“)
Ještě jednou je Boč jmenována u Stocklöwa, a to s příchodem brambor do našich krajů. Brambory přinesli vystěhovalci z Falce do Braniborska v roce 1720. „Teprve hladový rok 1772“, píše Stocklöw, „přinesl do Krušných hor dar z Nového světa v plném uplatnění. Opravdovou manu darovala nebesa našim obyvatelům... V údolí Ohře se začaly pěstovat za císaře Josefa II., v Boči roku 1784, a to ještě za přispění vrchnosti.“ (Str. 121-122).
Sommer píše pod heslem Fiedecommiß-Herrschaft Klösterle (majitel: Josef Matyáš hrabě z Thunu-Hohenštejnu) o obci: „Boč, ves s 35 domy s 210 obyvateli, leží 2 hodiny západně od Klášterce na silnici na Karlovy Vary, na levé straně Ohře, v údolní úžině, při ústí Bočského potoka (Rummelbach). Je zde farní kostel sv. Mikuláše, stará budova, o níž není známo, kdy byla vystavěna; až do roku 1758 byl podřízen Okounovu, a škola, oboje podřízené vrchnostenskému patronátu, jeden mlýn s pilou na prkna na Bočském potoce, jeden hostinec. Obyvat elé provozují kromě sadařství, obchodu se dřevem a vorařstvím do Kadaně a Žatce. Obec má odedávna právo od cizích požadovat jako náhradu z každých 100 kusů dřeva jeden kus jako odškodnění za zábor obecních pozemků.

Sem k Boči patří do farnosti:
SMILOV, také (Mühlendorf, také Müllendorf), ves ležící půl hodiny cesty severovýchodně od
místa fary na levé straně Ohře, na ploché vyvýšenině nad řekou, s 22 domy a 128 obyvateli. K to mu patří 20 minut západně na Bočském potoce mlýn s rybníkem a dvěma domy, a také studánka a Kadaňská hájovna kousek na jih od vsi. Mezi nimi a Bočí leží dvě cizí polesí.
MALÝ HRZÍN, ves s 22 domy a 107 obyvateli, leží třičtvrtě hodiny severně od Boče na svahu Krušných hor, obklopen lesem.
SRNÍ, (Bocksgrün, také psáno Boxgrün), ves má 44 domů s 262 obyvateli, leží jednu hodinu severozápadně od Boče v kamenitém lese. Je zde předsunutà ¡ škola s učitelským pomocníkem, jeden mlýn na malém potoce.
HRACHOVÁ, (Erbelstein, také Erbenstein), ves má 7 domů a 32 obyvatel, leží jednu hodinu jihozápadně od Boče na kopci na levém břehu Ohře. Je zde panská ovčárna.
HIMLŠTEJN, ves se 7 domy a 33 obyvateli, leží roztroušena na horách, jednu hodinu jihozápadně od Boče. Je zde panský poplužní dvůr a lovecký dům. Jihozápadně od vsi se zvedá kuželovitý čedičový vrch, na jehož vrcholu jsou zříceniny hradu Himlštejn. Odtud člověk má nádhernou vyhlídku na údolí Ohře a východně od Krušných hor a Středohoří do Litoměřického kraje a do roviny Žateckého kraje, západně do Loketského kraje až na Dillenberg na hranicích s Bavorskem.

Tolik tedy místopisné údaje, uváděné Sommerem, ke stavu r. 1846 v Boči a přifařených místech.
Podle lexikonu obcí z r. 1904 měla Boč 43 domů s 298 obyvateli, všichni byli Němci a katolíci . Obě k Boči patřící obce měly: Malý Hrzín 23 domů a 124 obyvatel (z toho 119 Němci a 4 evangelíci), Smilov: 24 domů s 114 obyvateli (všichni Němci a katolíci). Obecní pozemky Boče zahrnovaly 361 ha; z toho 161 ha lesa, 118 ha orné půdy, 36 ha pastviny, 16 ha louky a 3 ha sady. Stav dobytka v obci (včetně Malého Hrzína a Smilova) byl 284 hovězího, 18 koní, 32 prasat.
Adresář z r. 1911 se uvádí: „Boč, 45 domů, 277 obyvatel, farnost, pošta: Stráž, škola místní: dvoutřídní. Nejbližší železniční zastávka: Ho rní Hrad. Obec leží na levém břehu Ohře, dokola obklopena kopci.
Starosta obce: Josef Schmidt, místní správce: Johann Fürst, farář: Franz Tobisch, učitel: Anton Krolopper, řídící učitel: Florian Steiner, učitelka: Anna Neuber, ruční práce. Spolky: dobrovolní hasiči: velitel: Ferdinand Kaiser. Zemědělsko-lesnický spolek: předseda: F. Tobisch. Spolek veteránů: velitel: F. Steiner. Prů mysl: Hostinec - a pila na prkna - Johann Salzer. Velkosedláci: Johann Fürst, Franz Killian, Franz Kunz, Josef Löffler, Johann Melzer, Franz Bernt, Johann Salzer, Josef Schmidt.
Živnostníci: pekař: Johann Höll, řezník: Ferdinand Kaiser, hostinští: Ferdinand Kaiser, Josef Spiegel, obchodníci: Franz Krems, Ernst Schmiedl, kovář: Johann Weber, obuvníci: Josef Peter, Anton Feigl, Johann Heidlas, trafikantka: Anna Ficker, povozník: Ernst Pelzer.

Několik údajů ze třicátých let:
1931: Na 1. máje přebírá farář Franz Kunz farnost (dosud byla v Mikulovicích).
1933: 8. října se konal a zakládající schůze „Spolku vysloužilých vojáků z Boče a okolí“.
1934: vrchní učitel Albin Heinrich přijímá místo vedoucího školy, učitelem se stal Josef Kobe.
1935: v pondělí 15. července, je otevřena zastávka pro motorové vlaky.
1938: 30. června je dokončena elektrifikace obce.

Seznam domÅ ¯ v Boči:
Fara: správce: Franz Kunz. Škola: vrchní učitel královský baron z Bundschuh (König. Baron von Bundschuh), rolník (urozená rodina z bývalého Habsburského Nizozemí; v 18. století přesídlila do Rakouska; šlechtický titul z r. 1797; rodina dala dunajské monarchii početné důstojníky a státní úředníky; od roku 1938 usídlena v Boči, 1945 odsunuta. Dr. Emil Udo Ritter von Bundschuh zemřel 21. dubna 1950 v Giebelstadt u Würzburgu. Manželka: MVDr. Hedwig von Bundschuh (rozená: Haase, šlechtična z Wranau), bytem dtt. Děti: Benno von Bundschuh a Silvia von Bundschuh.

Setzer (domká ř), Johann Kunz (rolník), Josef Kunz (rolník), Wenzel Pehr (rolník), Josef Kunz (domkář), Wenzel Melzer (rolník), Edmund Kilian (rolník), Josef Grimm (rolník), Ernst Pelzer (domkář), Josef Neubert (domkář), Josef Stark (domkář), Oswald Klotz (domkář), Johann Kunz (domkář), Walter Bernt (domkář), Josef Schmidt (domkář a obchodn ík), Josef Reichmann (domkář), Josef Feigl (domkář), Johann Melzer (rolník a majitel pily), Anton Siegel (domkář a hostinský), Ferdinand Kaiser (domkář a hostinský), Marie Pils (domkář), Oswald Kunz (rolník), Karl Siegel (rolník), Emma Stamm (domkář), Marie Melzer (domkář), Gustav Siegl (domkář a rolník), Richard Stark (domkář), Anton Müller (domkář), Ernst Glaser (domkář), Johann Glaser (domkář), Rudolf Haas (domkář), Anton Reichmann (domkář), Anna Glaser (domkář), Ernst Grimm (domkář a kolář), Alois Himmel (rolník), Barbara Tippmann (domkář), Leopold Döllner (majitel pily), Josef Melzer (domkář), Anna Knorr (domkář). 
(Tyto údaje jsou převzaty z doplňkového svazku „Z údolí Ohře u Klášterce“, Frankfurt 1965)

O zdejším farním kostele píše Opitz: „Farní kostel (stav dobrý, historický styl 1874/75, novorománský), zařízení rovněž novorománské. Na severní stěně v lodi Madona (stav dobrý stav, gotická, polovina 15. století, nové žezlo a koruna). Na cestě z Boče do Smilova stojí Pieta (baroko, 1725).“

Už před první světovou válkou zde působil farář Franz Tobisch, přejmenovaný Jung Klaus, známý jako „Včelí otec“ (Pilný jako včela) našeho kraje.
Ze statku Wenzela Kiliana v Boči pocházel benediktinský řádový kněz, páter Karl Wenzel Kilian, o němž jsme přinesli zprávu v říjnovém čísle 1970 („Biografické poznámky od tří dějepisců našeho kraje“ od Nikolause Urbanstadt).
Následovat budou „Dějiny farního okrsku Boč“ a jako závěr smutné vzpomínání na „Rußtbuttenmanner“ (v Boči byla r. 1770 výrobna sazí), které naši rodičové ještě znali, protože před první světovou válkou chodili v našich vesnicích od domu k domu - dnešní generace je však zná jenom z lidové písně.

Dějiny farního okrsku Boč od Nikolause von Ubanstadt

Dějiny farního okrsku Boč
Nikolaus von Ubanstadt

Farní okrsek je tvořen sídly Boč (Wotsch), Smilov (Mühlendorf), Malý Hrzín (Kleingrün), Srní (Boksgrün, Boxkgrün), Hrachová (Erbelstein) a Himlštejn (Himmelstein).
S prvním úsvitem dějin se nám průrva Ohře od Klášterce (Klösterle) po Ostrov (Schlackenwerth) jeví jako divoký prales. Nejstarší cesta z Kadaně (Kaaden) do Lokte (Elbogen) a Chebu (Eger) vedla - ještě za časů krále Jana II. (König Johanns Zveiten) - z Kadaně přes pohoří (Doupov) do Rodesfurtu. Proto nacházíme na bývalém kláštereckém panství více míst s českými jmény Okounov (Okenau), Oslovice (Woßlovitz), Tunkov (Tunkau), Radnice (Redenitz), Horka (Hankau) atd.) na pravém břehu Ohře (Eger), zatímco na levém potkáváme pouze Boč (Wotsch). Kdyby - což však není písemně prokázáno - bylo v Klášterci už ve 12. nebo ve 13. století proboštství postoloprtského kláštera Benediktinů, mohli bychom se vší pravděpodobností předpokládat, že to byli oni, komu vděčíme za kultivování kraje kolem kláštera Klášterce (Klösterle), Perštejna (Pürstein) a Boče (Wotsch), tím spíše, že byli vlastníky celé oblasti.
Kolem roku 1277 však Přemysl Otakar snad zahrnul Klášterec se vším, co k němu patřilo, do královské komory. Državy Klášterec (Klösterle) (doložitelné až od 1358) a Perštejn (Pürstein) (údajně od roku 1343) se však později nacházejí v majetku rodiny Schönburgů, kam však pravděpodobně patřily už mnohem dříve, neboť Schönburgové se v Čechách vyskytovali už roku 1248. Boč naproti tomu je majetkem královským - v roce 1358 a 1360 je zdejší farní beneficium pod patronací v majetku Karla IV. Proto také (statek) Himlštejn (Himmelstein) není zmiňován v lenní listině Schönburgrů z roku 1352. Nemáme však žádný jiný listinný doklad kromě (Kirchengeschichte, str. 92 I), kde Frind uvádí faru WOC s přínosem 3 gr. pod duchovním správcem. Toto správcovství (Collatur) nemůže pocházet z časů Kláštereckého proboštství, protože mezitím - jak výše zmíněno - se už Karel IV. prezentuje jako patron farnosti. Ale Frindt také říká, že Klášterec tehdy (1383) měl duchovní správu (kolaturu) a že roku 1379 (str. 251 II.) byl komendou německého řádu. Mohla snad Boč - možná milostí Karla IV. a z piety ke starému klášternímu vlastnictví benediktinů - rovněž přejít do vlastnictví německého řádu? Toto vlastnictví by však mělo jen krátké trvání, protože roku 1397 je Boč pod patronací krále Václava. Ten právě v této době začal roztrhávat majetky chomutovské komendy, jak jsme se zmínili v „Dějinách města Chomutova“.
Ale kdy a jak přešla Boč později do soukromého vlastnictví není nikde zmíněno. Ví se jen, že se z tehdejších farních obcí - včetně Ondřejova (Endersgrün) a Vykmanova (Weigensdorf) - se vytvořilo zboží Himlštejn. Založení zámku Himlštejn (Himmelstein) velmi pravděpodobně sahá do doby, kdy se ujal vlastnictví soukromý majitel. Vesnice Smilov (Milndorf => Mühlendorf) a Hrachová (Erbelstein) jsou staršího, Malý Hrzín (Kleingrün) a Srní (Boxgrün) mladšího německého původu, takže do slovanské části krajiny zasahuje pouze Boč (Wotsch).
Nejstaršími známými majiteli boží Himlštejn byli Páni z Sathaner (Herren von Sathaner). Jsou-li jedné linine se Štambachy, nelze dokázat, jak zjišťuje Kilian. V roce 1494 je v nejstarší městské knize v Kadani zmiňován šlechetný a ctný Ulrich Sathaner, sezením na Himlštejnu. Na sv. Martina roku 1523 se v listu privilegia z Klášterce objevuje jako svědek Pavel (Paul) Satanar z Drahovic (Drahowitz) a na Himelštejnu, když stál jako svědek. Každopádně zboží Himlštejn vlastnili jen jako léno, což platí i o jejich následnících ve vlastnictví, hrabatech von Schlick. Dozvídáme se totiž, že od roku 1543 do 1565 „hospodář v Boči a u divokých slepic“ („Wirth in der Wotsch und uf der wilden Henne“) je pokorným poddaným Caspara Schlicka, (hraběte z Passau, pána z Passau, pána z Bílého kostela (Weisskirchen), Lokte (Elbogen) a na Horním Hradu (Hauenstein). Podle Auersperga (v Balbínově „Lieb Curial“, str. 151 II) patřily ke královskému lénu Hornímu Hradu (Hauenstein), které vlastnil Kašpar hrabě Šlik (Caspar Graf zu Schlick) z Hogelzu (Hogelcz), Passova (Passau) a Lokte (Elbogen) v roce 1547 také vesnice Srní (Pogram dnešní Boxgrün) se svobodnou rychtou (soudem), Milndorf (dnešní Smilov - Mühlendorf), Blsstein (Bilstein, pravděpodobně dnešní Hrachová (Erbelstein)) ve správě poddaného Víta Kovače (Veit Kowacz), dále Himlštejn (Himmlstein - zpustlý zámek se vším příslušenstvím), selský dvůr v ?....? (Drachonitz), vesnice Hrzín (Grün) včetně poplužních dvorů s platbami (nájmem) a konečně ves Ondřejov (Endersgrün) včetně poplužních dvorů a plateb.
V neděli po Erasmu roku 1551 dal hrabě Kašpar (Graf Caspar) krčmáři (Kretschmen) z Smilova (Millendorf - Milndorf - Mühlendorf) privilegium. Na Ohři zvýšil poplatky za plavení dřeva. V roce 1574 přešlo léno na jeho syny Friedricha (Friedrich) a Jindřicha (Heindrich) a na nezletilého Prokopa (Prokop) hrabata z Passau, pány z Bílého kostela (Weiskirchen), Lokte (Elbogen) a z Horního Hradu (Hauenstein) a Himlštejnu (Himmelstein). Ti prodali po dni sv. Jakuba (29. července) 1574 městu Kadani kus lesa u Smilova (Mühlendorf). V dotyčné listině je také psáno: Kdyby mezitím od králů českých prokázali, že své lenní zboží Horní hrad a Himlštejn dostali dědictvím, pak z dobré vůle tento prodaný kus lesa zachovají dědičně městu Kadani (se zápisem v zemských deskách, jak se roku 1585 skutečně stalo). Na základě reskriptu, vystaveného císařem Maxmilianem II. (ve Vídni, v sobotu na sv. Galla roku 1574) na žádost Šliků bylo také léno Himlštejn se svým příslušenstvím uvolněno na svobodný alod, a to proti složení 1000 kop českých grošů do královské pokladny. V roce 1576 prodali tři bratři (Šlikové) jeden kus dřeva jakémusi bočskému poddanému. V roce 1581 se ještě Fridrich Šlik objevil na Himlštejnu a Horním hradě. V roce 1585 nechali bratři Šlikové zavést do zemských desek prodej Smilovských (Mühlendorf) lesů. Dne 22. prosince 1586 přikázal císař Rudolf správě jáchymovských dolů, aby v souvislosti s prodejem zboží Horní hrad (Hauenstein) a Himlštejn (Himmelstein) dbala na zachování výsostných důlních korunních práv a výhrad.
A tak už v roce 1587 se setkáváme s Krištofem Vitzhunem (Christof Vitzhum) z Klášterce a na Nové Šumné (Neu-Schönburg) jako s pánem na Himlštejnu. Simon Ungnad von Sunek, který „na Bornsdorfu a Himlštejnu“ obržel v roce 1588 inkolát (Riegrovy materiály 12. sešit), nemá k našemu Himlštejnu žádný vztah. Nakonec byli společnými majiteli Klášterce Vitzhum a Thun. Od ostrého domkáře a domovního společníka na Himlštejnském zboží požadovalo dne 3. června 1654 „jakékoliv 2 vory plavebního dříví budou zapsány pořádně před Kláštereckým dřevoplavebním úřadem na Kameném úřadu v libosti a pořádku a aby od počátku a odedávna zákonný plat ve výši za každý vor 2 Guldeny byl.“

Farní kraj Boč (Wotsch) nyní tvoří:
Vesnice Boč (Wotsch), Wocz (1468), Woischitz (dříve lesnatá krajina Waldgegend), Woytsch (1576), Bocz (1358 a 1359), Bocze (1361).

Jméno snad pochází z českého Hwozd (= urwald = prales), který kdysi náš kraj pokrýval. Místní jména jako „medvědí cesta“ a „vlčina“ připomínají starou minulost. Jeden starý urbář (soupis majetku) vysvětluje „Woischitz“ jako lesní kraj, je ovšem otázkou, nejde-li o staré německé označení. Kilian vypráví, že Schönburgové - což je však omyl - kolem 1264 v kraji u Boče založili dvorec, který podle pověsti stál v blízkosti dnešního mlýna. Ještě dnes se pole v těch místech jmenují „pustý dvůr“ (der öde Hof). Z dvorce, jak říká dále Kilian, byla roku 1352 vytvořena vesnice, která měla spadat pod farní ves. V dalších dobách osídlovali oblast Němci ze sousedních starších Schönburských vesnic. Ještě žijící rodina Scherlingů snad pochází od původního budovatele č. 19 - tento dvůr se ještě dnes jmenuje „U Scherlingů“. Lesní louka patřící č. 9 je nazývána „na sklárně“ (in der Glashütte), což naznačuje, že zde kdysi skutečně sklárna mohla být.

článek je použit za laskavého svolení pana Petra Mikšíčka z webu www.znkr.cz

 

 

 

SEO